Dětství...
Opravdu potřebujeme na všechno
kurzy? Knihy? Nápomocná videa? Kam se poděl základní instinkt, instinkt matky,
otce? Jak to, že nevíme, jak se bere miminko do rukou, jak se správně pokládá.
Jak to, že jsme zapomněly, jak se kojí? Jak to, že si už nevzpomeneme, jak jsme
sami jedli písek z pískoviště, jak nám křupal mezi zuby a jak jsme
z toho měli husí kůži?
A co skákat panáka, skákat gumu
nebo házet mince či kamínky přes čáru? Hraní na policajty a zloděje, na
princezny, hraní divadel a dalších prapodivných představení pro celý dům či
panelák. A co hra na Katky? Vzpomínáte? Katky byly přece tak dobré přítelkyně,
protože ony musely být, vždyť se obě jmenovaly Katky a to je přece osud! A už
jen proto spolu musely chodit na čaj. A taky stavění bunkrů a lezení na stromy
s kluky. To bylo žůžo dobrodrůžo!
Nebo kreslení křídou na chodník a
pak se přes noc bát, jestli nebude pršet?! Musí tam zůstat ten tajný vzkaz pro
milého ještě do zítra, prostě musí! Pletení pampeliškových a sedmikráskových věnečků
pro nás pěkné slečny a pro ty další, protože ty byly ještě malé a snad to
neuměly. Honění slepic u babičky na zahradě a trápení kočky za ocas. Stavění
sněhuláků, koulovačky, které jsem tak neměla ráda, protože dodnes házet neumím,
natož strefit cíl. Vaření ze sněhu, sněženek a zmrzlého písku ve starém
rendlíku a pak tu dobrotu obědvat. Bruslení na potoce, který dnes už pomalu
vysychá.
Česat vlásky sestře nebo rovnat
autíčka bratrovi, nebo naopak. Škádlení sourozenců a vzájemné pošťuchování,
někdy moc bolestné a utrápené. Lehnout si v trávě na záda a pozorovat
ptáky, být obklopeni květinami a vůní půdy. Tou prostotou, která je pro nás až
moc jistá. A taky oheň – už odjakživa miluji koukat se do něj, plamínky šlehají
vzhůru, dole žhnou uhlíky, kouř štípe do očí, špekáček se kroutí pod žhnoucím
plamenem, přikládáme dubové nebo bukové dřevo, to přeci déle vydrží a to
chceme, chceme taky vidět mléčnou dráhu. „Ne, mami! Ještě chci být vzhůru.“
Hvězdy, ach ty. Ty jsou krásné hlavně v létě. Některé létají rychle, jiné
pomalu, jak je to možné? A je někdo na Měsíci?
A pak to nejdůležitější – cítit
vůni. Trávy, maminky a babičky, vůni poledního oběda, vůni prvního a posledního
dne prázdnin, vůni pečených brambor v ohni a taky kynutých knedlíků. Protože
je okurková sezóna a jahodová a meruňková a taky borůvková! A pak koukat na ty
modré prsty od borůvek a snažit se je umýt mýdlem a vydrbat kartáčkem. Chladit
nohy v potoce plném řas a ryb. Děda říkal, že kdysi tu chytali raky, a teď
tu už není žádný, ale i teď se někdy koukám k břehu k malým tůňkám,
co kdyby přece jen?
Komentáře
Okomentovat